poběžíte taky? Půlmaraton v Ústí už v sobotu

Vezměte celou vaši rodinu, děti, babičky, dědečky i kočárky a přijďte se proběhnout nebo jen projít na nesoutěžní rodinný běh. Zvládne ho každý a navíc Vás čeká neopakovatelná atmosféra velkého mezinárodního závodu. Úžasný zážitek pro děti, zahřátí vašich svalů před závodem a pro všechny medaile v cíli, jako pro správné závodníky! Přesně tohle je součástí sobotního závodu seriálu Runczech v Ústí nad Labem. A přečtěte si, jaké to je!

Druhou zářijovou sobotu 2018 odjel manžel pracovně mimo Českou republiku a tak jsem brouzdala po internetu, co se koná v okolí za akce, abych toho našeho raubíře zabavila. Nevím po kom to má, ale malování na hedvábí ani keramické dílny nejsou jeho šálek čaje, proto jsem upřela pozornost na kategorii Sport. Sice je to ještě škvně, takže fotbalový zápas ani jízdu na kole nezvládne, ale míček už na pár metrů hodí a nohy mu při běhu kmitají docela rychle. To že u nás RunCzech pořádá dm rodinný běh mi udělalo hroznou radost, i když jsem moc nevěděla o co jde – rodina nebude komplet a mě na nějaké dlouhé tratě moc neužije.

Podívala jsem se na web – 2,5kilometrová trať, start ve 13:30 a za škvrně startovné symbolických 50 Kč. To zní jako plán! Když jsem to Páťovi říkala, nijak moc ho to nezaujalo. To až pár dní před samotnou akcí, když přišel e-mail, že si máme vyzvednout startovní číslo: „To budeme jako na opyliádě! A když vyhaju, doctaneme medaji?“ Vypadá to, že jo! Medaile prý čeká v cíli na každého.

Dopoledne jsme se před obědem vypravili do Domu Kultury pro startovní číslo a už po cestě jsme míjeli nadšené rodinky ve stejných oranžových tričkách. Všichni vypadali hrozně natěšeně, až mi bylo líto, že jsme na to dneska jenom dva. U výdeje Patrik hrdě nahlásil svoje jméno a dostal taštičku s tričkem, funkčním šátkem a startovním číslem 355. Já dostala taky tričko a číslo 356. Barva není úplně moje oblíbená, ale když jsem viděla natěšení v dětských očích, musela jsem se smířit s tím, že se do něj taky budu muset obléct.

Oběd jsme zvládli rekordní rychlostí, hlavně abychom už šli zase ven. Oblíkli jsme si trička, připnuli čísla, Páťa si vzal na každou ruku jedno potítko, na oči sluneční brýle a vyrazili jsme. Atmosféra na náměstí byla úžasná! Všude spousta rodinek, stánků a hlasitá hudba. To my máme rádi.

Půlhodiny před startem jsme se už s ostatními řadili do koridoru, tančili do rytmu a vyhlíželi známé tváře. Zatím nikoho známého ze školky nevidím, ale v takovém davu bychom se stejně asi nenašli. Čas nám zkrátila rozcvička a už zbývá jen 5 minut do startu! Moderátor vyslýchá starší děti v první řadě, všichni se hrozně těší a chtějí běžet rychlostí blesku!

Ve 13:30 se rozbíháme, dítě mi chce utéct, ale naštěstí mu ještě stačím a mám ho pořád na dohled. V kuse zvládne jen pár set metrů, ale prokládáme to rychlou chůzí a brzy vidíme první kilometr. Tady potkáváme dvojčata od sousedů, Patrik se jich chytá a nabírá rychlost. My jsme jim s úsměvem na tváři v patách a blížíme se k cíli. Chytám dítě za ruku a společně probíháme pod cílovou bránou. Až mě to jako matku dojímá. Slzy udžím, ale hrdá jsem. Po pár krocích dostáváme od dobrovolníků na krk medaile. Odebíráme se do klidu, abych mohla mrně s jeho první medailí vyfotit a poslat to tatínkovi, aby si taky mohl užít pýchu. Patrik ji žmoulá v ruce a má hroznou radost: „To jsem utikal faktycky jychle, žejo?“ „To víš, žejo.“

Tričko dáme večer do pračky, protože se samozřejmě během odpoledne stihlo zamazat. Ale medaili nesundá, ta jde do postýlky s ním. Vidět svoje dítě šťastné a spokojené, je nepopsatelný pocit. Už teď se těším, až poběžíme příští rok zase, snad už všichni tři. A možná to nevydržím a zaregistruju nás do jiného města a uděláme si hezký výlet.